České filmy 70. let: Mezi normalizací a zlatým fondem
Normalizační realita na plátně
Sedmdesátá léta v Československu, období normalizace, znamenala pro kinematografii složitou dobu. Tvůrčí svoboda byla utlumena cenzurou a ideologií. Přesto i v tomto období vznikaly filmy, které se nesmazatelně zapsaly do dějin české kinematografie.
Některé snímky se realitě normalizace vyhýbaly. Uchylovaly se do světa pohádek, jako například "Tři oříšky pro Popelku" Václava Vorla, nebo do historických látek, jako "Markéta Lazarová" Františka Vláčila. Jiné filmy se naopak snažily o kritický pohled na tehdejší společnost, i když často v alegorické rovině. Příkladem může být "Spalovač mrtvol" Juraje Herze, mrazivý příběh muže zmanipulovaného nacistickou ideologií, který sloužil jako metafora pro tehdejší dobu.
Oblíbeným žánrem se stala komedie, která nabízela divákům únik od šedivé reality. Filmy jako "Marečku, podejte mi pero!" s nezapomenutelným Jiřím Sovákem v hlavní roli baví diváky dodnes. I v komediích se ale občas objevovala kritika tehdejšího režimu, i když zastřená humorem. Typickým příkladem je "Vesničko má středisková" Jiřího Menzela, která s nadhledem a ironií ukazuje absurditu normalizačního života na vesnici.
České filmy 70. let tak představují pestrou směs žánrů a přístupů. Od pohádek přes komedie až po psychologická dramata, tato éra nabídla divákům filmy, které reflektovaly tehdejší dobu a zároveň si zachovaly nadčasovou kvalitu.
Komedie, které rozesmávaly
Sedmdesátá léta v Československu, ač poznamenaná normalizací, přinesla i v oblasti filmové komedie řadu snímků, které dokázaly rozesmát a pobavit diváky napříč generacemi. Tyto filmy se staly nedílnou součástí české filmografie a dodnes si drží své kouzlo. Mezi nezapomenutelné komedie této dekády patří bezesporu nestárnoucí klasika „Marečku, podejte mi pero!“ s nezapomenutelným Jiřím Sovákem v hlavní roli. Příběh dospělého studenta večerní školy baví i po letech svou nadčasovostí a vtipnými dialogy. Oblíbená je také bláznivá komedie „Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách“, která s nadsázkou a humorem glosuje tehdejší normalizační realitu. Film si získal diváky svými trikovými scénami a nezapomenutelnými hláškami. Zapomenout nesmíme ani na legendární dvojici Suchý – Šlitr a jejich filmový muzikál „Kdyby tisíc klarinetů“. Tento snímek s protiválečným poselstvím a chytlavými písničkami okouzlil diváky všech věkových kategorií. Sedmdesátá léta byla zkrátka i přes nepřízeň doby plodná na kvalitní filmové komedie, které dodnes baví a připomínají nám, že smích je kořením života.
Dramata s lidským rozměrem
Sedmdesátá léta v Československu, poznamenaná normalizací a omezováním svobody, se mohla zdát jako nehostinné období pro tvorbu filmů s hlubším lidským přesahem. Přesto i v této době vznikala díla, která dokázala s citlivostí a hloubkou reflektovat složitost lidských osudů a vztahů. Režiséři, často balancující na hraně cenzury, nacházeli způsoby, jak skrze intimní příběhy promlouvat k obecnějším tématům – lásce, zradě, hledání smyslu života, ale i deziluzi a skepsi z tehdejší reality.
Filmy jako „Hoří, má panenko“ Miloše Formana nebo „Všichni dobří rodáci“ Vojtěcha Jasného se staly legendami, které s nadčasovou platností ukazují sílu lidského ducha i v těžkých časech. Vedle těchto ikonických děl vznikla celá řada dalších pozoruhodných snímků, které si zaslouží naši pozornost – ať už jde o psychologické drama „Spalovač mrtvol“ Juraje Herze, hořkou komedii „Vesničko má středisková“ Jiřího Menzela, nebo poetický snímek „Valerie a týden divů“ Jaromila Jireše. Tato díla nám připomínají, že i v dobách útlaku a strachu si umění dokáže najít cestu k srdcím diváků a promlouvat k nim o věcech, na kterých skutečně záleží.
Sedmdesátá léta v českém filmu? Doba temna i bizarního rozkvětu. Na jedné straně normalizační cenzura, na straně druhé filmaři s odvahou skrývat kritiku mezi řádky a diváci, kteří ji uměli číst. Vznikly tak filmy plné symbolů a narážek, které dodnes rezonují s naší minulostí.
Eduard Krejčí
Legendy československé nové vlny
Sedmdesátá léta v Československu, ač poznamenaná normalizací a útlumem svobod, dala přesto vzniknout pozoruhodným filmům a režisérským osobnostem. Mnozí z tvůrců, kteří se prosadili už během 60. let v rámci tzv. Československé nové vlny, se museli vyrovnávat s cenzurou a zákazy. Přesto se jim dařilo nacházet originální způsoby, jak vyprávět příběhy a reflektovat tehdejší realitu.
Mezi nejvýraznější postavy této éry patřil bezesporu Jiří Menzel, jehož komedie „Vesničko má středisková“ z roku 1985 si vysloužila Oscara za nejlepší cizojazyčný film. S humorem a nadhledem dokázal zobrazit život na maloměstě, kde se prolínaly absurdní situace s lidskostí a poetikou.
Další legendou byl Miloš Forman, který po emigraci do USA natočil slavné filmy jako „Přelet nad kukaččím hnízdem“ či „Amadeus“. Jeho rané filmy z 60. let, jako „Lásky jedné plavovlásky“ nebo „Hoří, má panenko“, se staly symbolem Československé nové vlny a ovlivnily generace filmařů po celém světě.
Nesmíme zapomenout ani na Věru Chytilovou, jejíž provokativní a experimentální filmy bořily tehdejší konvence. Její „Sedmikrásky“ z roku 1966 se staly kultovním dílem a dodnes fascinují diváky svou originalitou a nadčasovostí.
Ačkoliv normalizace ztížila podmínky pro uměleckou tvorbu, čeští filmaři se s nepřízní osudu dokázali vyrovnat s invencí a talentem. Jejich filmy z 70. let tak i dnes slouží jako svědectví o nelehké době a zároveň jako důkaz síly a nadčasovosti filmového umění.
Oblíbené pohádky a dětské filmy
Sedmdesátá léta v Československu, to nebyla jen normalizace a těžká doba, ale také zlatá éra dětské filmové a televizní tvorby. Z nostalgie si dodnes pouštíme filmy a pohádky, které v nás probouzí vzpomínky na dětství. Kdo by neznal pana Tau s jeho kouzelným deštníkem, roztomilou Saxanu a její psí kusy, nebo legendární dvojici Vrchní prchni s filmovým zlodějem Frantou Píškem v podání skvělého Luďka Hrušínského?
Mezi dětské filmové hity patřily také snímky režiséra Václava Vorlíčka. Tři oříšky pro Popelku s Libuší Šafránkovou v hlavní roli se staly vánoční klasikou a dodnes si bez nich neumíme Vánoce představit. Oblíbené byly i pohádky s písničkami, jako třeba Princ a Večernice s Jurajem Ďurišem, nebo hudební komedie Šíleně smutná princezna s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem.
Zapomenout nesmíme ani na seriály, které bavily malé i velké diváky. Kdo by si nevzpomněl na Arabelu a její kouzelný zvoneček, na rozpustilé roboty v Návštěvnících, nebo na legendární seriál Třicet případů majora Zemana? Tyto filmy a seriály se staly nedílnou součástí naší kultury a dodnes je s láskou sledujeme i s našimi dětmi.
Hvězdy stříbrného plátna 70. let
Sedmdesátá léta v Československu, ač poznamenaná normalizací, přinesla i přes nepřízeň režimu řadu filmových perel. A s nimi i plejádu talentovaných herců, kteří si podmanili srdce diváků.
Vzpomeňme na charismatického Jaroslava Drbohlava, jehož role ve filmech jako "Spalovač mrtvol" či "Ucho" patří k vrcholům československé kinematografie. Jeho herectví, syrové a zároveň nesmírně sugestivní, zanechávalo v divácích hluboký dojem.
Zapomenout nesmíme ani na půvabnou Jiřinu Bohdalovou, jež zářila v komediích jako "Fany" nebo "Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách". Její komediální talent a přirozený šarm z ní učinily miláček publika napříč generacemi.
Mezi nezapomenutelné tváře patřil bezesporu i Vladimír Menšík. Jeho role svérázných, často tragikomických postav ve filmech jako "Vesničko má středisková" nebo "Marečku, podejte mi pero!" si získaly srdce diváků svou lidskostí a humorem.
Tito a mnozí další herci se stali ikonami československé kinematografie 70. let. Jejich talent, charisma a nezapomenutelné role nám dodnes připomínají sílu a krásu filmového umění.
Zapovězení a cenzura v kinematografii
Normalizace po roce 1968 s sebou přinesla krutou realitu pro českou kinematografii. Filmy, které se dříve těšily relativní svobodě projevu, se ocitly pod drobnohledem cenzury. Režiséři a scenáristé byli nuceni podřizovat svou tvorbu ideologickým požadavkům komunistického režimu. Výsledkem byla vlna zákazů a cenzurních zásahů, která postihla mnoho talentovaných tvůrců a jejich děl.
| Vlastnost | České filmy 70. let | České filmy 90. let |
|---|---|---|
| Hlavní témata | Socialistická společnost, normalizace, život na vesnici | Transformace společnosti, kapitalismus, život ve městě |
| Cenzura | Silná cenzura ze strany státu | Minimální cenzura, větší svoboda projevu |
Období 70. let je v tomto ohledu obzvlášť temnou kapitolou. Filmy, které se odvažovaly byť jen náznakem kritizovat režim, byly nemilosrdně zakazovány. Příkladem může být film Ucho (1970) od Karla Kachyni, který byl po uvedení okamžitě stažen z distribuce a diváci ho mohli zhlédnout až po pádu komunismu. Podobný osud potkal i filmy Spalovač mrtvol (1968) Juraje Herze nebo Marketa Lazarová (1967) Františka Vláčila. Tyto filmy, dnes považované za klenoty české kinematografie, byly komunistickým režimem vnímány jako nežádoucí a nebezpečné.
Cenzura se nevyhýbala ani zdánlivě neškodným tématům. Filmy pro děti a mládež, komedie i pohádky, všechny procházely kontrolou a musely odpovídat ideologickým normám. Tvůrci byli nuceni k autocenzuře, aby se vyhnuli problémům s úřady.
Odkaz 70. let pro český film
Sedmdesátá léta v Československu, doba normalizace a tuhé cenzury, se na první pohled nemusí jevit jako zlatá éra kinematografie. Přesto i v tomto složitém období vznikala pozoruhodná filmová díla, která dodnes rezonují s českými diváky. Filmaři, nuceni balancovat na hraně ideologických požadavků a vlastního tvůrčího projevu, se uchylovali k alegoriím, metaforám a specifickému filmovému jazyku, aby sdělili své myšlenky a pocity.
Vznikala tak díla s hlubokým psychologickým přesahem, často kriticky reflektující tehdejší společnost a absurditu normalizační reality. Mezi nejvýraznější tvůrce této éry patří bezesporu režiséři jako Věra Chytilová, Jiří Menzel, Jan Švankmajer či Juraj Herz. Jejich filmy, ať už se jedná o tragikomedii „Hra o jablko“, satiru „Vesničko má středisková“ nebo surrealistický snímek „Spalovač mrtvol“, se staly ikonickými a dodnes oslovují diváky po celém světě.
Odkaz 70. let pro český film je tak nepopiratelný. Filmy z tohoto období nám připomínají sílu a důležitost svobodného uměleckého projevu, a to i v dobách, kdy je umlčován a potlačován. Zároveň nám ukazují, že i zdánlivě banální příběhy a postavy mohou nést hluboké myšlenky a pravdy o lidské existenci.
Kde filmy z 70. let zhlédnout dnes?
Naštěstí pro milovníky filmové historie, existuje hned několik způsobů, jak se ponořit do zlatého fondu českých filmů 70. let. Klasikou jsou televizní stanice, které často zařazují do svého programu filmové perly této dekády. ČT1, ČT2, Prima, Nova Cinema – všechny tyto stanice čas od času nabídnou divákům možnost zavzpomínat na legendární snímky. Pro ty, kteří preferují flexibilitu a širší výběr, je tu internet. Streamovací platformy jako Aerovod, HBO Max, Netflix nebo Voyo mají ve svých katalozích nemalou sbírku českých filmů, včetně těch z 70. let. Stačí si jen vybrat a užít si filmový večer s Formanem, Menzelem, Passerem a dalšími velikány české kinematografie. A nesmíme zapomenout ani na filmové kluby a kina, která občas pořádají projekce starších filmů. Sledovat filmy na velkém plátně s partou filmových nadšenců, to má zkrátka své kouzlo. Ať už zvolíte jakoukoli možnost, jedno je jisté: české filmy 70. let si zaslouží vaši pozornost.
Publikováno: 08. 11. 2024
