Rodinné album Pokáče: Příběhy ze života v 11 písních

Album Rodinné album od Pokáče nám otevírá dveře do světa vzpomínek, které každý z nás dobře zná. Je to vlastně takový hudební deník plný příběhů, co se mohly stát klidně i u vás doma.

Když si pustíte úvodní písničku, je to jako když sedíte s babičkou u starého alba a probíráte zažloutlé fotky. Znáte ten pocit, když narazíte na fotku z dětství a všechny ty vzpomínky se najednou vrátí? Přesně takhle působí celé album.

Třináct písniček vypráví jeden velký příběh života, od prvních krůčků až po dospělost. Pokáč tady ukázal, že umí být vtipný i dojemný zároveň. A producent Ondřej Škoch? Ten tomu dal přesně ten správný zvuk - moderní, ale pořád tak nějak útulně domácí.

Každá skladba je jako jiná místnost v domě plném vzpomínek. Tu zaslechnete folkovou melodii jak od táty z kytary, tam zase moderní pop, co si broukají děti. Oproti starším deskám je tohle album pestřejší, jako když přidáte do starého receptu nové koření.

Texty jsou psané ze života - rodinné oslavy, nedělní obědy u babičky, první lásky i ty občasné bouřky, co se přeženou nad každou rodinou. Pokáč píše o svém životě, ale vlastně vypráví i náš příběh. Vždyť kdo by se nenašel v historce o tom, jak se hádal s tátou kvůli známkám nebo jak se učil první akordy na kytaru?

Je to jako když listujete kronikou vlastní rodiny - někdy se zasmějete, jindy vám ukápne slza. Album ukazuje, jak se mění vztahy mezi rodiči a dětmi, jak dorůstáme do rolí, kterým jsme kdysi nerozuměli, a jak i přes všechny změny zůstáváme jedna rodina. Tahle deska je prostě kus života zazpívaný do mikrofonu, upřímně a od srdce.

Skladba Máma

Skladba Máma od Pokáče je přesně ten typ písničky, co vám vykouzlí úsměv na tváři a zároveň zahřeje u srdce. Vypráví příběh, který důvěrně známe - o té věčné mateřské lásce, která někdy může být až k zbláznění, ale vždycky vychází z toho nejčistšího úmyslu.

Kolikrát denně vám máma volá? Třikrát? Pětkrát? A ty zprávy o počasí, ať si nezapomenete vzít čepici... To známé Máma to s tebou myslí dobře se line refrénem jako červená nit našich životů. Však to znáte - sotva vyjdete z domu, už píše, jestli jste v pořádku dorazili.

Na jednoduché melodii akustické kytary se line příběh, který rozesměje i dojme zároveň. Pokáč dokázal vystihnout přesně ty momenty, které prožíváme všichni - od pravidelných telefonátů po nekonečné články o zdravé výživě, které nám máma posílá.

Každý detail sedí jak ulitý - ty situace, kdy vám volá v práci, protože v televizi říkali, že bude pršet. Nebo když vám pošle třetí článek o tom, jak škodlivý je cukr, přestože už dávno víte, že sladké není zdravé. A přece, v každém tom telefonátu, v každé zprávě cítíte tu bezmeznou lásku.

Písnička se stala hymnou všech, kdo někdy protočili oči nad maminčinou přehnanou péčí, ale v hloubi duše jsou za ni neskutečně vděční. Na koncertech ji zpívá celý sál, protože každý v ní najde kousek svého příběhu.

Je to vlastně takové hudební pohlazení, připomínka, že i když někdy vzdycháme nad tou přehnanou péčí, je to ten nejkrásnější důkaz lásky, jaký můžeme dostat. Pokáč dokázal s vtipem a citem popsat něco, co je součástí života každého z nás - tu věčnou, bezpodmínečnou mateřskou lásku.

V naší ulici

V naší ulici je skladba, která vám okamžitě vleze pod kůži. Pokáč v ní dokonale vystihl život v typické české ulici, kde každý každého zná a nic nezůstane utajeno. Však to znáte - ta paní v prvním patře, co celý den kouká z okna a ví o každém vašem kroku. U nás je to paní Nováková, která má přehled o všem, od ranního venčení psů až po večerní návraty z hospody.

Melodie je jednoduchá, ale chytlavá. Stačí ji párkrát slyšet a už si ji broukáte při cestě do práce. Refrén se vám dostane pod kůži stejně rychle jako vůně nedělního grilování od sousedů. A ten text? Naprostá pecka! Pokáč v něm zachytil všechno - od věčných debat o počasí před domem až po legendární bitvy o parkovací místa.

Koho by nenapadly vlastní historky při poslechu o panu Dvořákovi, který každé ráno venčí svého jezevčíka a nadává na vládu? Nebo o té mladé rodinně odvedle, jejíž ratolesti dokážou spolehlivě nahradit i ten nejlepší budík?

Ve videoklipu uvidíte skutečné tváře jedné pražské ulice, žádné hrané postavičky. Režisér Tomáš Krejčí to pojal po svém - autenticky a bez příkras. Je to jako když se díváte z okna vlastního bytu.

Na koncertech tahle písnička nikdy nezklame. Lidi se smějí, protože přesně vědí, o čem je řeč. Každý má svoji paní Novákovou, svého pana Dvořáka, svoje sousedské historky. A právě v tom je kouzlo téhle skladby - vypráví příběh, který všichni důvěrně známe.

Mám doma kočku

Píseň Mám doma kočku od Pokáče je naprostý klenot, který dokonale vystihuje život každého kočičího páníčka. Vždyť kdo z nás nezažil ty nekonečné noční koncerty, když se micka rozhodne, že přesně ve tři ráno je ideální čas na divokou honičku po bytě?

Každý detail v písni sedí jako ulitý - od toho, jak naše chlupatá parťačka pohrdá drahými hračkami a radši se vrhne na zmuchlaný papírek, až po ty momenty, kdy se z našeho gauče stane škrabací post. A ten refrén? Mám doma kočku, už nikdy nebudu sám, mám doma kočku, ta určuje, kdy vstávám - trefnější to být nemohlo!

Pokáč to prostě vystihl se vším všudy. S tou jeho typickou kytarou a chytlavou melodií vypráví příběh, který zná každý kočičář. Vždyť kolikrát jsme si říkali, kdo je tady vlastně pánem domácnosti? My, nebo ta chlupatá potvůrka, co nám spí na polštáři?

Na koncertech tahle písnička vždycky zafunguje jako magnet - lidi se přidávají, zpívají, smějí se. Každý si v ní najde kousek své vlastní zkušenosti. Od rozdrápaných záclon přes noční dávky granulí až po to věčné olizování našeho obličeje v těch nejnevhodnějších chvílích.

Videoklip na YouTube je samostatná kapitola - stal se virálním hitem a není divu. Vždyť ty situace jsou tak pravdivé, že se při sledování člověk směje, ale zároveň si říká: Počkat, tohle je přesně moje kočka!

Není to jen další písnička o domácím mazlíčkovi - je to hymna všech kočičářů, která dokonale vystihuje tu sladkobolnou realitu života s kočkou. A víte co? Stejně bychom to za nic nevyměnili!

Vypadáš skvěle

Píseň Vypadáš skvěle od Pokáče je přesně ten typ skladby, co vám vleze pod kůži hned po prvním poslechu. Však to znáte - jdete si takhle po ulici a najednou před vámi stojí někdo, s kým jste kdysi sdíleli život. Ten trapný moment, kdy nevíte, kam s očima, a ze rtů vám automaticky vyklouzne: Ty jo, ty vypadáš skvěle!

Na čtvrté stopě Rodinného alba nám Pokáč servíruje dokonalou sondu do lidské duše. S akustickou kytarou v ruce vypráví příběh, který jsme zažili všichni - to nekonečně dlouhých třicet vteřin small talku s bývalým partnerem. Melodie je lehká jako pírko, ale text zasáhne přímo do černého.

Celá ta situace je vlastně k smíchu - stojíme tam, přehnaně nadšeně vyprávíme o svém úžasném životě, zatímco v břiše nám poletují motýli nervozity. Pokáč tuhle každodenní tragikomedii zachytil naprosto brilantně. Jeho typický rukopis poznáte na první dobrou - spojení trefné ironie s chytlavým nápěvem, co si budete broukat ještě týden.

Na koncertech tahle písnička nikdy nezklame. Když zazní první akordy, publikum ožije. Každý v sále má svojí vlastní historku o podobném setkání - možná proto se refrén tak často line sálem i bez Pokáčova přičinění. Je to jako společná terapie through music, kde si všichni můžeme přiznat, jak směšně někdy působíme ve snaze vypadat OK před někým, kdo nám kdysi zlomil srdce.

V době, kdy se česká hudební scéna často topí v umělých emocích, přináší tahle skladba osvěžující upřímnost a syrovou pravdivost. Není divu, že si získala srdce posluchačů i odborné kritiky. Protože kdo by se v ní nenašel?

Rád chodím na poštu

Každý z nás to zná - nekonečné fronty na poště, kde čas plyne pomaleji než šnek na dovolené. A přesně tuhle situaci zachytil Pokáč ve své písni Rád chodím na poštu, která se stala skutečným hitem jeho alba Rodinné album.

Sedíte si tam, pozorujete ty věčně přetížené přepážky a přemýšlíte, jestli ta paní před vámi opravdu potřebuje poslat všech dvacet pohlednic jednotlivě. Znáte to, ne? A přesně tyhle momenty Pokáč vystihl s dokonalou přesností a humorem sobě vlastním.

Melodie je jednoduchá, ale chytlavá - přesně jako ty nekonečné minuty strávené čekáním s lístečkem v ruce. Každý verš vypráví příběh, který jsme už někdy zažili - od zmatku při vyplňování složenek až po moment, kdy zjistíte, že jste si zapomněli občanku.

Ta písnička je vlastně jako malé zrcadlo naší společnosti. Ukazuje typicky české povzdechnutí nad byrokracií, to tiché remcání ve frontě i resignované pokrčení rameny, když zjistíte, že zrovna teď si šla úřednice na technickou přestávku.

Není divu, že se hit okamžitě rozletěl po sociálních sítích. Vždyť kdo by se nenašel v textu o tom, jak složitě hledáme správný formulář nebo jak nám systém zrovna v tu nejnevhodnější chvíli hlásí offline?

Pokáč v téhle skladbě dokonale vystihl duši českého člověka na úřadě. Od začátku do konce balancuje mezi vtipem a pravdou, přičemž každá sloka přidává další vrstvu té sladkotrpké reality našich poštovních dobrodružství.

Pokémoni

Pokémoni od Pokáče, šestá skladba z Rodinného alba, nás vezme zpátky do časů, kdy jsme po škole běželi domů, abychom nepropásli ani jeden díl seriálu. Pamatujete si ten pocit, když jste konečně našetřili na nový balíček kartiček?

Název skladby	Délka
Mám doma kočku	3:14
V lese	3:27
Matfyzák na discu	3:31
Vymlácený entry	3:09
Rande s fyzikou	2:58
Holka z vedlejší třídy	3:22
Máma má rýmu	3:45
Úplně levej	3:17
Každej den	3:03
Cowboy	3:19

Hodiny strávené před televizí, zářící obrazovka Game Boye pod peřinou a nekonečné debaty o tom, který Pokémon je nejsilnější - přesně tyhle momenty Pokáč zachytil ve své písničce. Pikachu, ta žlutá elektrizující postavička, se stal maskorem celé generace devadesátek.

Na sociálních sítích písnička doslova vystřelila, hlavně mezi těmi, kteří tehdy byli dětmi. Vždyť kdo by si nepamatoval, jak prosil rodiče o další peníze na kartičky? To zase vyhazuješ peníze za ty japonský příšery? - tuhle větu slyšel snad každý z nás.

Dneska už se tomu můžeme smát, ale tenkrát to byl náš svět. Pokáč to všechno zabalil do melodie, která se vám zasekne v hlavě jako kdysi znělka seriálu. Na akustickou kytaru navázal příběh, který zná každý, kdo v té době vyrůstal.

Refrén si budete zpívat ještě týden, to je jistý. A není to jen nostalgická vzpomínka - je to kus našeho dětství převedený do not a slov. Pokáč dokázal, že i japonský příšery můžou být součástí českého folklóru nové generace.

Každý verš připomíná, jak jsme žili pro souboje, výměny kartiček o přestávkách a tajné hraní pod lavicí. Tohle není jen písnička - je to časová kapsula našeho dětství, zabalená do melodie, kterou si každý může odnést domů.

Až mi bude šedesát

Písnička Až mi bude šedesát se dotýká každého z nás svou upřímností a lidskostí. Sedíte si v autě, pustíte rádio a najednou vás zasáhne Pokáčův hlas zpívající o budoucnosti, která čeká na každého.

Není to jen obyčejná písnička o stárnutí. Je to příběh o tom, jak se díváme na svůj život dopředu, jak si představujeme sami sebe za třicet, čtyřicet let. Pokáč to všechno balí do svého typického humoru - však kdo by nechtěl být tím super tátou nebo dědou, co rozumí svým dětem?

Melodie se line jako potůček, jednoduchá kytara v pozadí nechává vyniknout slovům, která zasáhnou přímo do srdce. Ten refrén? Ten se vám zasekne v hlavě jak žvýkačka pod lavicí. Však to znáte - ještě večer si ho broukáte při mytí nádobí.

Mezi řádky probleskují otázky, které si klademe všichni. Jak se změní náš pohled na svět? Budeme rozumět svým dětem, až vyrostou? A co vlastně budeme dělat, až nám bude těch šedesát?

Album Rodinné album z roku 2021 ukázalo, že Pokáč umí trefit hřebík přímo na hlavičku. Tahle písnička se stala hymnou pro všechny, kdo někdy přemýšleli o tom, co přinese budoucnost. Mladí v ní vidí své obavy, starší své vzpomínky a všichni dohromady kousek sebe.

Síla písně je v její opravdovosti. Žádné velké umělecké obraty, žádná složitá poselství. Jen upřímné zamyšlení nad životem, které Pokáč servíruje s humorem sobě vlastním, ale zároveň s respektem k tématu, které se dotýká nás všech.

Terapie

Terapie od Pokáče není jen další písničkou do playlistu - je to upřímná zpověď o cestě k lepšímu duševnímu zdraví. Sedíte v autě, pustíte rádio a najednou slyšíte známý hlas s kytarou, který vypráví příběh, co možná znáte i z vlastní zkušenosti.

Jednoduchá melodie na kytaru vytváří pocit, jako byste seděli s kamarádem u kávy. Pokáč nezastírá svoje počáteční obavy z terapie - kdo z nás by je taky neměl? Přiznává, jak mu bylo divně, když poprvé překročil práh ordinace, a jak se mu hlavou honily myšlenky typu Co si o mně budou myslet?

Text balancuje na hraně vtipu a vážnosti přesně tak, jak to umí jen život sám. V jednu chvíli se zasmějete jeho trefným postřehům o pohovce u terapeuta, aby vás vzápětí zasáhla hloubka jeho osobní proměny. Refrén se vám vryje do paměti, jako když si zapamatujete důležité životní poučení.

Postupně skladba nabírá na síle, stejně jako rostlo Pokáčovo přesvědčení o smyslu terapie. Z nejistého možná to zkusím se stává sebejisté pomohlo mi to. Závěrečný refrén zní jako vítězství nad vlastními předsudky.

Na Rodinném albu tohle není jen další písnička - je to most mezi těmi, kdo váhají vyhledat pomoc, a těmi, kdo už vědí, že na tom není nic špatného. Pokáč otevřel téma duševního zdraví způsobem, který nezraňuje, ale objímá. A možná právě proto se jeho Terapie stala pro mnoho lidí písní, která jim dodala odvahu udělat první krok k vlastnímu uzdravení.

Holka z vedlejší třídy

Píseň Holka z vedlejší třídy zachycuje ty nejniternější pocity první lásky, které jsme všichni aspoň jednou zažili. Sedíte v lavici, koukáte přes chodbu a srdce vám buší jako splašené, když zahlédnete její úsměv. Pokáč tyhle momenty zachytil naprosto dokonale, jako by nám četl z duše.

Jemné brnkání na kytaru a chytlavý refrén vás okamžitě vrátí do školních let. Pamatujete si ty nekonečné přestávky, kdy jste se snažili vymyslet aspoň jednu normální větu? A jak jste pokaždé zrudli, když vás na chodbě pozdravila?

Ta nesmělost a motýli v břiše, co člověk cítí při první lásce, jsou v písni tak skutečné, až se tají dech. Pokáč to prostě umí - žádné přehnaný drama, žádný kýč. Jen opravdový příběh kluka, kterej se nikdy neodvážil říct mám tě rád.

Víte, že tahle pecka vznikla úplně spontánně? Stačilo jedno odpoledne a pár starých fotek ze školy. Není divu, že producent ji považuje za jeden z nejsilnějších momentů celýho alba. Vždyť kdo by se nenašel v příběhu o tajný lásce z vedlejší třídy?

Na koncertech to pokaždý exploduje - lidi zpívaj, některým se možná i zalesknou oči při vzpomínce na vlastní školní lásku. Každej detail, každá situace v textu je tak skutečná, že se v ní poznáváme i po letech. A přesně proto tahle písnička nikdy nezestárne.

Vánoční

Vánoční píseň z Rodinného alba je přesně tím, co všichni tak dobře známe. Pokáč v ní dokonale vystihl tu pravou vánoční atmosféru, kdy se všichni snažíme být za každou cenu šťastní a milí. Však to znáte - babička se ptá, kdy už konečně přijdou vnoučata, tchyně kritizuje bramborový salát a děda usíná u televize.

Každý rok si říkáme, že tentokrát budou Vánoce jiné, klidnější a bez hádek. A každý rok se opakuje ten samý scénář - nutíme se do úsměvu nad ponožkami od tety, kterou vidíme jednou ročně, a předstíráme nadšení nad knihou o hubnutí, co nám někdo nenápadně nadělil.

Melodie písně je chytlavá jak vánoční cukroví - prostě se jí nemůžete nabažit. Ten refrén vám bude znít v hlavě ještě dlouho po Vánocích, stejně jako vzpomínky na všechny ty trapné momenty u štědrovečerní večeře. Pokáč to prostě umí - vezme obyčejné situace a promění je v písničku, ve které se najde úplně každý.

Pod vrstvou humoru se skrývá i hlubší poselství o tom, jak jsou ty naše rodinné vztahy vlastně křehké a komplikované. Když zpívá o tom, jak se všichni snažíme udržet ty tradice a být spolu, i když si někdy lezeme na nervy, trefuje se přesně do černého.

Hudebně je to typický Pokáč - jednoduchá kytara, která ale funguje naprosto dokonale. Producenti odvedli skvělou práci a podtrhli to, v čem je Pokáč nejlepší - v upřímnosti a autenticitě. Není divu, že se tahle písnička stala vánoční hymnou pro všechny, kdo mají rádi svátky se vším všudy - včetně těch malých rodinných dramat.

Život je jako playlist, některé písničky tě rozesmějí, jiné rozpláčou, ale všechny stojí za to si poslechnout

Adéla Procházková

Děda

Skladba Děda z Pokáčova alba Rodinné album nás vezme na dojemnou cestu vzpomínek, které asi každý z nás dobře zná. Není to jen písnička - je to příběh o lásce mezi dědou a vnukem, o společných chvílích v dílně, kde vonělo dřevo a kde každý šroubovák měl své místo.

Vzpomínáte si na ty momenty, kdy vás děda učil, jak správně zatlouct hřebík? Pokáč tyhle okamžiky zachytil s neuvěřitelnou přesností. Místo obvyklých vtípků a slovních hříček nám tentokrát servíruje syrovou upřímnost a emoce, které jdou přímo do srdce.

Melodie je prostá, jako by ji napsal život sám. Jen kytara a hlas, víc není potřeba. Každý tón rezonuje s těmi tichými nedělními odpoledni, kdy děda vyprávěl svoje příběhy a my jsme viseli na každém jeho slově.

Každá sloka je jako fotka ze starého alba - tady děda něco kutí, támhle předává svoje vychytávky, které fungovaly už čtyřicet let. A pak přijde refrén, který vám sevře hrdlo - protože každý, kdo někdy přišel o milovaného člověka, v něm najde kousek svého příběhu.

Tahle píseň není jen vzpomínkou na jednoho dědu. Je to hold všem dědečkům, kteří nás naučili, že některé věci se prostě nedají koupit v obchodě a že nejcennější dary jsou ty, které se předávají z generace na generaci.

Na koncertech bývá tahle skladba momentem, kdy se čas na chvíli zastaví. Lidi vytahují kapesníky, někdo si otře slzu, jiný se jen tiše usměje. Protože každý má svého dědu, ať už tady s námi je, nebo už jen ve vzpomínkách.